Author: redakce

Praha 5. srpna 2026 – Báro, NeverMore 68 letos vstupuje do pátého ročníku. Když se ohlédneš zpátky, jaká byla původní myšlenka, se kterou jsi festival zakládala, a změnila se za těch pět let nějak jeho role?

Nějaká větší akce, která by komplexnějším způsobem připomínala události srpna 68, mi tady chyběla delší dobu. Zásadním akcelerátorem vzniku byl ale útok Ruska na Ukrajinu a pokus o její okupaci. Dodnes si pamatuju to únorové ráno a ten hrozný pocit bezmoci, že se historie znovu opakuje. První ročník se tedy přirozeně nesl v duchu solidarity s Ukrajinou, ale v dalších letech jsme už rozvíjeli témata, která reagovala na aktuální nálady ve společnosti, ať to bylo téma dezinformací nebo role žen a médií v takových historických momentech. Od začátku bylo jedním z hlavních cílů oživení tématu okupace i v mladé generaci, protože pro mnoho lidí z generace Z je to téma stejně vzdálené jako třeba druhá světová válka. Tento cíl ostatně stále zůstává jedním z hlavních.

Každý ročník otevírá jiné téma spojené s rokem 1968. Proč letos právě exil a emigrace a co by si měli návštěvníci z tohoto tématu odnést?

Migrace obecně je v dnešním světe velmi intenzivně diskutované téma, které je pro mnoho lidí hodně emočně zabarvené. V České republice je toto téma spojováno většinou buď se strachem z imigrantů z jiného civilizačního okruhu nebo s uprchlíky s válkou zmítané Ukrajiny. Téma je velmi často zneužíváno politiky a místo racionální debaty využívají strach a jiné emoce, aby vše využili k vlastnímu prospěchu. Letošní téma by mělo Čechům připomenout, že i my jsme byli v pozici příchozích, kdy jsme byli nuceni spoléhat na jiné země a jejich obyvatele, kteří neměli s režimem v Československu nic společného. Možná mohli mít pocit, že nemáme důvod utíkat, a přesto nás přijali a umožnili nám tam začít nový, svobodný a bezpečný život. Mezi lety 1948 a 1989 odešlo podle některých odhadů až půl milionu obyvatel, kteří tady zásadně chyběli a podle mého názoru tuto ztrátu ve společnosti cítíme doteď.

NeverMore 68 propojuje historii se současností. Jak hledáš rovnováhu mezi připomínkou historických událostí a debatou o dnešních výzvách, aby festival nebyl jen vzpomínkou, ale i aktuální společenskou platformou?

Aktuálnost témat udržuje Rusko, které od dob Sovětského svazu nezměnilo vůbec nic na své imperiální podstatě a neustále ohrožuje a pokouší se okupovat své sousedy a země v bezprostřední blízkosti jako Ukrajina nebo Gruzie. Skrze trollí farmy a pátou kolonu se snaží změnit narativ a vnímání historických událostí i u nás, například nesmyslnými tvrzeními typu, že nás neokupovali Rusové, ale Ukrajinci. Udržování živé kolektivní paměti o událostech roku 68 tak, jak se staly, je podle mě životně důležité pro naši společnost a její soudržnost.

Od prvního ročníku se festival výrazně rozrostl a stal se největší občanskou připomínkou srpna 1968 v Česku. Čím si vysvětluješ, že si našel tak silnou odezvu u veřejnosti i partnerů?

Upřímně si myslím, že je to odrazem pětiletého úsilí a snahy o spojování napříč občanskou společností a organizacemi, které společně pak vytvářejí obsah na NeverMore68. A musím říct, že na akci je vidět a cítit, že jí návštěvníci oceňují a je pro ně zajímavá. Také si myslím, že lidem chyběla právě taková společná velká akce, kam by mohli 21. srpna přijít, a nejen společně zavzpomínat, ale dozvědět se něco nového o tomto zásadním historickém datu. Navíc mají jednou za rok na jednom místě všechny organizace, které se tomuto tématu věnují.

Svoboda a historická paměť nejsou samozřejmostí a dnes to bohužel občas vypadá, že velmi rádi zapomínáme. Jaká reakce návštěvníků je pro tebe tím momentem, kdy si řekneš, že to i tak dává smysl?

Když každý rok vidím, jak návštěvníci soustředěně poslouchají různé debatní panely, pročítají si texty výstav, sledující dokumenty, vím, že to má smysl. Dalším důležitým momentem je porozumění, ať mezi jednotlivými generacemi, ale obecně mezi všemi návštěvníky. Z vyjadřování politiků i „diskusí“ v online prostoru můžeme mít často pocit, že jsme společnost rozdělená hlubokým a nepřekonatelným příkopem. Staví nás proti sobě a snaží se neustále dělit na my a oni. Realita ale ani zdaleka není tak vyostřená, a i podle mnoha průzkumů je vidět, že se jako národ na těch hlavních hodnotách opravdu většinově shodneme. Třeba na tom, že patříme na západ a máme být součástí NATO, nebo že Rusové jsou spolehlivě nejméně oblíbený národ. Nenechme si tedy od politiků tuto představu vnutit, rozdělování je výhodné jen pro ně, pro nás jako národ a společnost to nic dobrého nepřináší.

Pokud bys měla jednou větou pozvat na NeverMore 68 někoho, kdo si říká, že ‘rok 1968 už je dávná historie’ a‘ že to se přece už nemůže znovu stát‘, co bys mu odpověděla?

Právě pocit, že ‘to už se dnes stát nemůže’, bývá jedním z důvodů, proč společnost přestává být vůči podobným hrozbám vnímavá. A jestli nám rok 1968 něco připomíná, pak to, že svobodu můžeme ztratit mnohem rychleji, než jsme ochotni si připustit.

Zdroj: Výstaviště Praha, a.s.

---

Často kladené otázky

Praha 5. srpna 2026 – Arthur Vakarov není pouze výtvarník, ale dlouhodobě patřil k nejvýraznějším běloruským grafickým designérům. Spoluzaložil studio Adliga, navrhoval vizuální identitu kulturních projektů, knižní obálky i plakáty a po roce 2020 se stal jedním z autorů vizuálů běloruského demokratického hnutí. Kvůli represím režimu odešel v roce 2022 do exilu, dnes působí v Polsku. V roce 2024 vytvořil cyklus 30 let diktatury. 30 plakátů, které putovaly po evropských městech a staly se základem pro další projekty, včetně výstavy Brotherhood.

Vaše plakáty ukazují, že slova jako „bratrství“, „osvobození“ nebo „ochrana“ mohou být zneužita jako nástroj propagandy. Proč jste pro novou výstavu zvolil právě motiv „Brotherhood“?

Právě paradoxy jsou úrodnou půdou tvorby. Když Rusko mluví o bratrské pomoci a zároveň zabíjí „bratry“ nebo jim bere jejich kulturu. Tvořivým kombinováním těchto krajností pak vytvářím nečekaný a atraktivní obsah.

V roce 2020 jste vytvářel vizuály pro běloruské protesty a o dva roky později jste musel kvůli hrozícímu stíhání odejít do exilu. Změnila tato osobní zkušenost způsob, jakým dnes přemýšlíte o roli umění a grafického designu?

*Pozn.: Vakarov po předvolání k Vyšetřovacímu výboru opustil Bělorusko v roce 2022. Sám říká, že „bojoval jako partyzán až do léta 2022, kdy si přišli i pro něj“.

Umění a design mohou být dekorativní. Pak je měřítkem kvality abstraktní krása dosažená talentovaným provedením. Druhým přístupem je design založený na silné myšlence. Mně se více líbí, když současné umění (a design jako jeho nedílná součást) vyzdvihuje problematiku. Dnes je však v přesyceném vizuálním toku potřeba to divákovi podat ve velmi kvalitní, přitažlivé a poutavé formě.

Moje osobní trápení jakožto nebojácného člověka a tvůrce ze mě neudělala někoho neupřímného či bázlivého. Naopak, jsem šťastný, že mohu tvořit upřímně a veřejně. Velmi soucítím se všemi tvůrci, kteří se dodnes dusí v diktaturách.

Výstava je letos součástí festivalu NeverMore 68. Co podle vás spojuje okupaci Československa v roce 1968 s dnešním Běloruskem nebo Ukrajinou? Jsou to podle vás různé kapitoly stejného příběhu?

Celkově je to jeden nekonečný příběh, a to boj za lidskou důstojnost. V historii našeho regionu je to boj s ruským šovinismem. Sjednocení Východoevropanů tváří v tvář společné existenciální hrozbě je ostatně přesně to, co se snažím předat prostřednictvím projektu RUSSIAN BROTHERHOOD.

Vaše plakáty pracují s velmi silnými symboly a minimem textu. Věříte, že obraz dokáže oslovit lidi silněji než politické projevy nebo historické argumenty? Jak takový vizuální symbol vzniká?

Nevím, který prostředek je účinnější: text, nebo obraz; literatura, nebo design; média, nebo politika. Dokonce ani nevím, zda je možné změřit jejich vliv. Dělám to, co umím dělat dobře. Ať každý uvědomělý aktér přispěje svým dílem. A lidstvo pak půjde kupředu, místo aby se valilo jako Sisyfův kámen z výšky do bažiny.

Ve svých rozhovorech říkáte, že vám režim nevzal jen domov, ale také život, který jste si v Bělorusku vybudoval. Dá se po zkušenosti exilu ještě tvořit s nadějí, nebo je umění především způsobem, jak nezapomenout?

Umění je smyslem, proč pokračovat v žití. Jako cvičení pro udržení metafyzického zdraví a síly. Fyzické zdraví samozřejmě těší, ale maximální potěšení získávám pouze z výsledků práce mozku.

České publikum si rok 1968 spojuje hlavně se sovětskou okupací. Co byste si přál, aby si návštěvníci po zhlédnutí výstavy odnesli o dnešním Bělorusku? Něco, co možná dosud nevěděli nebo si neuvědomovali?

Není žádný koncepční rozdíl mezi tehdejší okupací Československa a dnešní okupací Běloruska. Týž nedostatek zdravého rozumu, bezpráví, temno, absence svobodného vzduchu. Nikoli náhodou je jediná pseudoideologie Putina a Lukašenka založena na sovětských „skrepách“ (ideologických pilířích) – nic nového vytvořit nedokázali.

Děsí mě tato krátká paměť, která je lidem vlastní. A k tomu všemu ruská propaganda a političtí agenti Kremlu pracují bez ohledu na náklady, aby tuto historii překroutili. A východoevropský lumpenproletariát pak hlasuje pro proruské politiky. A to je velmi nebezpečné.

Kdybyste mohl k deseti vystaveným plakátům přidat jedenáctý, který by reagoval na dnešní Evropu, jaké poselství nebo symbol by na něm byl?

Obrazů je mnohem více: teď mám hotových přes 30 a nezpracované nápady dosáhly stovky. 10 je omezení platformy. Je spousta dalších postižených národů. Jsou tu i zvrácená historická fakta. Neboť v novověku utrpěli bez výjimky všichni sousedé Ruska. A nejen sousedé – ruská bota našlapala špínu široko po světě.

Vlivné progresivní činitele současné Evropy bych požádal, aby reagovali tvrdě a vysvětlovali lidem srozumitelným jazykem, proč nelze dát Rusům volnost lhát a dělat v Evropě svinstva. Znemožnit vznik lídrů, jako je Orbán.

Závěrem, co byste vzkázal těm, kdo stojí na straně agresora a jsou schopni osočovat napadenou stranu? Člověku se nechce někdy až věřit, že taková demagogie má v dnešní době prostor, co víc, je na výsluní… ostatně paralely „vrtěti psem“ můžeme hledat nejen v událostech týkajících se napadení Ukrajiny ruským agresorem či ve vaší domácí politice…

Je potřeba mluvit nejen se vzdělanou a uvědomělou částí, ale s celou společností. Jak s vesnickým traktoristou, tak s teenagery či emigranty. S každým jazykem, kterému rozumí, a z jeho informačních zdrojů. Nejen během voleb, ale neustále. Populisté to umí skvěle, je potřeba se naučit jim srozumitelně čelit.

Děkujeme za rozhovor.

Zdroj: Výstaviště Praha, a.s.

---

Často kladené otázky

Praha 5. srpna 2026 – Jaké stopy zanechala okupace Československa v roce 1968 v životech lidí i celé společnosti? Co znamenalo odejít do exilu a jaké důsledky měl odchod statisíců občanů pro českou kulturu, vědu, školství nebo veřejný život? Odpovědi nabídne pátý ročník festivalu NeverMore 68, který se symbolicky uskuteční 21. srpna na pražském Výstavišti. Největší občanská připomínka srpnové okupace v České republice propojí historiky, pamětníky, kulturní instituce i širokou veřejnost a připomene, že svoboda není samozřejmostí. Letošním tématem jsou „Příběhy těch, kteří tu chyběli“, osudy lidí, kteří byli po roce 1968 donuceni opustit svou vlast. Festival nabídne desítky debat, tematických výstav, dokumentárních projekcí, interaktivních instalací i doprovodný program pro návštěvníky všech generací. Novým partnerem festivalu je letos Ústav pro studium totalitních režimů.

Za pět let své existence se NeverMore 68 stal největší připomínkovou akcí výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a významnou platformou pro organizace, které se věnují historické paměti, lidským právům a obraně demokratických hodnot. Každý ročník otevírá vedle historických souvislostí také aktuální společenská témata a ukazuje, že dějiny nekončí v učebnicích, ale stále ovlivňují současný svět.

„Připomínat si důležité okamžiky naší historie považujeme za důležitou součást občanské odpovědnosti. Projekt NeverMore 68 citlivě a srozumitelně přibližuje události srpna 1968 široké veřejnosti a vytváří prostor pro mezigenerační dialog o hodnotách svobody a demokracie. Jsme rádi, že můžeme být i letos partnerem této výjimečné akce a podpořit uchovávání historické paměti pro další generace,“ říká PR manažerka Alzy Eliška Čeřovská.

Letošní ročník připomene jednu z nejhlubších ran, kterou okupace zanechala – nucený odchod statisíců lidí do exilu. Československo tehdy nepřišlo pouze o své občany. Ztratilo vědce, lékaře, umělce, sportovce, novináře, pedagogy i podnikatele, rodiny ztratily své členy, přátelé své blízké. Každý příběh emigrace představoval osobní drama, ale zároveň znamenal ztrátu pro celou společnost. Festival ukáže nejen známé osobnosti, ale především příběhy obyčejných rodin, které musely opustit domov ve jménu svobody.

„Za každým člověkem, který po srpnu 1968 odešel do exilu, je jedinečný příběh – rozhodnutí, které často znamenalo opustit domov, rodinu, přátele i celý dosavadní život. Neměli bychom zapomínat, že emigrace nebyla pro mnohé svobodnou volbou, ale důsledkem situace, kdy jim komunistický režim nedal možnost žít podle vlastních hodnot. Československo tehdy přišlo o generace schopných a odvážných lidí, jejichž zkušenosti a talent mohly naši společnost dál rozvíjet. Jsem rád, že Ústav pro studium totalitních režimů může být letos partnerem festivalu NeverMore 68. Společně chceme připomenout nejen samotné historické události, ale především osudy konkrétních lidí, kteří se ocitli v těžkých životních situacích, a přesto si dokázali zachovat svou důstojnost a touhu po svobodě. Právě jejich příběhy nám i dnes připomínají, že svoboda není samozřejmostí,“ uvedl Ladislav Kudrna, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Akce nabídne tematický, ale zároveň rozmanitý program po celý den. Debaty s historiky, publicisty, odborníky i pamětníky, kdy součástí programu budou například i diskuse o operaci Asanace za účasti Jaroslava Hutky, podcast Přepište dějiny Martina Gromana a Michala Stehlíka, speciální vysílání Českého rozhlasu Radiožurnál nebo debaty věnované emigraci, současným geopolitickým hrozbám i ekonomickým dopadům odchodu vzdělaných lidí do zahraničí. Program doplní dokumentární pásma a večerní projekce filmu Taking Off, prvního amerického filmu Miloše Formana natočeného po jeho odchodu do emigrace.

Historie se může opakovat

Významnou součástí festivalu budou také tematické výstavy. Paměť národa představí osudy významných československých exulantů, Muzeum paměti XX. století připomene tvorbu malíře Pavla Vošického, Ústav pro studium totalitních režimů přiveze výstavu Špioni! Kulaci! Fašisti! Češi a Čechoslováci v hledáčku sovětské tajné policie, Příběhy bezpráví připomenou osudy lidí, kteří přišli o život při útěku za svobodou. Spolek Díky, že můžem, představí interaktivní instalace Mapy okupace a Mozaika příběhů, které přibližují lidské osudy prostřednictvím autentických vzpomínek a historických dokumentů. Na akci (před Maroldovým panorámatem) se objeví tank T55, který byl součástí okupačních armád v tehdejším Československu.

Výstava „Chartisté v exilu“ je první vlaštovkou celostátní kampaně Zasvobodu!, která připomíná odkaz a aktuální poselství Charty 77 na základě životních příběhů ze sbírky Paměť národa. Mezi desítkami tisíc emigrantů, kteří naši zemi opustili po roce 1968, představovali disidenti zvláštní skupinu. Zatímco běžným občanům režim v odchodu bránil, svých odpůrců se naopak cíleně zbavoval a k emigraci je doslova tlačil. Říkalo se tomu cynicky „asanace“, tedy ozdravení prostředí,“ komentuje historik Jan Blažek a dodává: „Byli jsme na to i hrdí – režim se bál několika „pisálků“ a nezaměstnaných intelektuálů,“ vzpomínala Daňa Horáková. Chartisté chtěli zůstat a odolávali, někteří ale neúnosnému tlaku podlehli. Po odchodu sovětských vojsk se mnozí vrátili, jiní už cestu zpět nenašli. Jejich nepřítomnost, krátká či trvalá, znamenala pro společnost jako celek ztrátu – s nimi odcházely hodnoty, kultura, ale i duch svobodomyslnosti a pospolitosti. Ještě že jsou dnes zpět! 

Výstava Brotherhood ukáže, že historie se může opakovat

Jednou z novinek letošního ročníku bude mezinárodní výstava Brotherhood běloruského grafického designéra Artura Vakarova. Soubor deseti výrazných plakátů mapuje různé historické podoby ruského imperialismu a ukazuje, jak byl pojem „bratrství“ opakovaně zneužíván jako záminka k okupaci, represím nebo potlačování svobody.

Výstava připomíná nejen okupaci Československa v roce 1968, ale také historické zkušenosti Polska, pobaltských států, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny či Běloruska. Prostřednictvím silné vizuální zkratky propojuje události napříč dvěma stoletími a upozorňuje na společné mechanismy propagandy, cenzury, násilí a potlačování národní identity. V době, kdy Evropa opět čelí válce a bezpečnostním hrozbám, získává historická zkušenost nový význam. Brotherhood připomíná, že svobodu nelze považovat za samozřejmost a že znalost historie je nejlepší obranou proti opakování stejných chyb.

Matylda poprvé mezi čtenáři

Festival bude také místem slavnostního představení nového bibliobusu Matylda, který se poprvé vydá nejen mezi čtenáře na Výstaviště. Pojízdná knihovna Městské knihovny v Praze uvítá své návštěvníky v 15.30 hodin a nabídne tematickou literaturu věnovanou roku 1968, exilu, totalitním režimům i moderním dějinám.

Od 16.30 naváže beseda Rok 1968 – příběhy svobody, exilu a odvahy, která připomene osudy lidí, jejichž životy zásadně ovlivnila okupace Československa. Atmosféru doplní také možnost zahrát si dobové deskové hry a nahlédnout do publikací, které pomáhají uchovávat historickou paměť i pro nejmladší generace. Právě propojení knih, vzdělávání a veřejného prostoru symbolicky ukazuje, že připomínání historie nemusí probíhat pouze v muzeích nebo školách. Může, a měla by být, živou součástí města i každodenního života, protože historie se může opakovat jednodušeji než si lze představit.

Dárek pro Putina v Křižíkově pavilonu B

Speciální celodenní program o bezpečnostní situaci v Evropě a také o okupaci Československa v srpnu 1968 uvedou Světlana Witowská a Jindřich Šídlo. Přijďte do Křižíkova pavilonu B a staňte se součástí živého televizního vysílání na sociální sítě. Účast přislíbilo téměř 30 hostů. Začínáme v 10.00 a končíme v 18.00 hodin. Akci organizuje iniciativa Dárek pro Putina.

Pátý ročník NeverMore 68 se uskuteční 21. srpna 2026 od 14.00 do 23.30 hodin na Výstavišti Praha. Vstup je zdarma.

Hlavní partner akce:

Alza.cz a.s.

Partneři:

Díky, že můžem, Dárek pro Putina, Paměť národa a Magistrát hl. m. Praha.

Hlavní mediální partneři:

Český rozhlas Radiožurnál, Česká televize

Mediální partneři:

Český rozhlas Rádio Praha, Aerokina

Zapojené instituce: Díky, že můžem, Dárek pro Putina, Paměť národa, Muzeum paměti XX. Století, Ústav pro studium totalitních režimů, Příběhy bezpráví, Národní filmový archiv, Kancelář demokratických sil Běloruska, Gulag.cz, Memorial Česká republika, Političtí vězni a Dekomunizace.cz.

Ve spolupráci s: Zastoupení Evropské komise v ČR, Rakouské kulturní forum, Městská knihovna Praha, Univerzita Karlova

Záštitu nad akcí převzal předseda senátu Miloš Vystrčil.

Zdroj: Výstaviště Praha

www.navystavisti.cz

https://www.protext.cz.

PROTEXT

---

Často kladené otázky